Další povídání z cyklu " Co se šustlo u Kance" je autorovou reakcí na článek o kameni mudrců, zveřejněném na www.naszviretnik.net.
Autorův textík jako reakce na následující článek : http://naszviretnik.net/2010/02/23/cloveciny-105x148-krmitka/
Já mám prosím také krmítko. Takové provizorní , prkno olaťkované na cihle. Zato ale na něj krásně vidím, nemá stříšku, protože je pod přesahující střechou.
Můj kamarád Uda F. mi vyprávěl kouzelnou příhodu, nemohu si ji nechat pro sebe. UÚdu znám od dětsvi, ale kamarády jsme se stali až teď ( ach Bože můj ) jako důchodci. Uda je totiž o čtyři roky starší a to byl v dětsvi sakra rozdíl. I později, když se jezdilo na čundry, dostal jsem se do jeho blízkosti jen díky tomu, že jsem brnkal na kytaru a uměl trochu vyprávět vtipy
Až teď jsem se dostala ke čtení toho krásnýho článku....(http://neviditelnypes.lidovky.cz/btw-nazgulove-a-nema-tvar-0hl-/p_zviretnik.asp?c=A080528_005002_p_zviretnik_dru
Bimbo spěchal na koncert a vyčural se do boty. – ke kávě, nebo ne to se nehodí
Ježíšek mi pod stromeček nadělil navigaci do auta. Tom Tom. Už nikdy nezabloudíme, jásala Magda, už se k vůli tomu nebudeme v autě hádat. Koupili jsme také do důchodu menší auto, Ježíšek mi pod stromeček nadělil navigaci do auta. Tom Tom. Už nikdy nezabloudíme, jásala Magda, už se k vůli tomu nebudeme v autě hádat. Koupili jsme také do důchodu menší auto, má menší kufr nebudeme zbytečně sebou tahat objemný atlas.
"Ach děti moje, zaplakala hořce myška Lojzička. Jak tuhle zimu přežijeme ? Na poli už není ani zrníčko, tatínka nám zakousnul kocour, když chtěl přeci jen nějaké najít. Buďte tady hodné, ať vás ani nenapadne vystrčit hlavičky z díry ven, nebo vás střískám, co se do vás vejde! Jdu za tetou do kostela, ta má dobré srdce, třeba něco přinesu k snědku, snad i poradí.
Já jsem teda věděl, že psa je nutno cvičit, ale nikdy mě nenapadlo, že se musí naučit na boudu. Myslel jsem, prostě, že do ní zaleze a je to. Ale bouda je asi zařízení v psím světě relativně nové, snad tak jen několik tisíc let, Ne více . A tak pejsek se točí dokola, než si lehne aby ušlapal pod sebou stepní trávu, jak jeho předci před miliónem let. Už to dávno nepotřebuje, potřebuje spíše tu boudu- ale darmo.
Autorova reakce k článku:
Ano, v jistých chvílích je člověk sám, bez ohledu kolik lidí je okolo něj. Myslím,že není malých a velkých samot, že to je nezměnitelné, ale také, také nesrovnatelné. Snad po letech nám připadá náš pocit samoty, který jsme tak těžce kdysi prožívali až směšný, Život nám přinesl jiné problémy, ale tenkrát, tenkrát jsme byli prostě sami se svým trápením.
Ano tenhle příběh znám, vypráví se i u nás.
Vono, když už dojde k tomu, že člověk potřebujenáhradní umělé díly, tak je vždycky lepší,
když jsou na svém místě a jsou nezaměnitelné.
Na tyhle ranní mrazíky doplatil šeredně králBotlíček, co kraloval v království "skotačivejch trpajzlíků".